Dovolená na vozíku

Jaká byla moje dovolená na vozíku? Letos jsme opět s radostí přijali pozvání na dovolenou na Jižní Moravu k tetě Elišce a Toníkovi. Moc jsme se těšilili, protože je u nich prostě báječně. Měla jsem jen dilema. Vezmu vozík elektrický, nebo mechanický? Nakonec jsem usoudila, že potřebuju oba. A protože jsme jeli sami dva, odmontoval tygr zadní sedačky. Naložili jsme oba vozíky a zavazadla se vším potřebným a poslední červencovou sobotu jsme vyrazili. Čekal na nás týden plný zážitků, výletů a nicnedělání.

1. den – sobota – výstava

Naše dovolená začala zastávkou ve Věžkách u Kroměříže na prodejní zahrádkářské výstavě nejen zemědělské techniky. Na tuto akci nás pozval můj bratranec Lukáš, který je skvělý kuchař a provozuje se svým parťákem prosperující firmu catering F&V. I přes moji chaotickou navigaci, kdy jsme si pár kilometrů zajeli, jsme nakonec kolem jedenácté dorazili na místo rodinného setkání. Naše první kroky mířily kolem stánků s různým sortimentem až ke stanu s občerstvením, kde na nás čekali i Eliška s Toníkem a další část rodiny.

Protože byl čas oběda, ochutnali jsme dobroty od Lukáše a jeho týmu. Moc jsme si pochutnali. Po vydatném jídle jsme se vypravili na obhlídku stánků se záměrem koupě nějaké rostlinky. Eliška si koupila velkokvětý ibišek a pnoucí růži a my chilli papričky v květináči. Delší dobu jme strávili u stánku s ovocným vínem, kde jsme ochutnali asi 8 vzorků a samozřejmě jsme neodcházeli s prázdnou. Taky nás, ale hlavně Toníka, zaujali kolibříci na solární pohon. Toník: „Eli, já bych toho kolibříka fakt chtěl“. Eliška: „Toňo, nebuď jak malý. Fakt ho chceš?“ Toník se smutně podíval a řekl: „Chtěl bych toho fialového“. Myslela jsem, že prasknu smíchy. Korunu tomu ale nasadil tygr, když potichu řekl: „Já bych ho taky chtěl, ale toho s tím žlutým bříškem“. To už se smála i Eliška. Obtěžkáni igelitkama s nákupem, včetně dvou kolibříku jsme se šli rozloučit s Lukášem a jeho partou.

Dál naše cesta vedla konečně do Dolních Věstonic, kam jsme vpodvečer dorazili. Po vyložení bagáže a ubytování (Eliška s Toníkem nám velkoryse pronajali svoji ložnici) jsme sedli ke stolu a konečně si vychutnali skleničku lahodného vína. Venku se začalo stmívat a mě čekala večerní hygiena. Byla jsem ráda, že je venku teplo. Eliška mě zavezla k venkovní sprše, kde jsem si přesedla na připravené štokrle a v klidu jem smyla celodenní pot z těla. Potom jsme pokračovali v ochutnávce vína pod novou pergolou s bezbariérovým přístupem. Pod pergolou je nejen krásná ratanová sedačka, ale i vířivka. Tu využívali hlavně chlapi. V pozdních hodinách jsme ulehali do voňavých peřin a usínali s očekáváním, co přinese následující den.

2. den – neděle – nicnedělání

V neděli jsme se probudili do zamračeného dne. Sice nepršelo, ale po obloze se honily černé mraky. Dopoledne uběhlo jako voda. Po obědě jsme vytáhli karty a zahráli si žolíky. K naší radosti se začala obloha barvit do azurova a dokonce sem tam vykouklo i sluníčko. Vydali jsme se tedy na krátkou procházku na nedaleký Husí plácek, kam chodila každé ráno teta Eliška na brigádu.

Na svém elektrickém vozíku jsem dojela až ke stolku na venkovní terásce. Na pivo jsme chvíli čekali, páč se zrovna pokazila pípa. Ale protože máme šikovné chlapy, pípu opravili a zajistili nám tak pivo zdarma. Sotva jsme dopíjeli, spadly na nás první kapky. Obloha se opět černala a proto jsme pomalu spěchali domů. Do našeho příbytku jsme dorazili za již hustého deště, všichni úplně promočení. Po večeři a sklence vína jsme šly s tetou do hajan a chlapi se začali opět rochnit ve vířivce. Venku pršelo a já usínala s nadějí, že ráno vysvitne sluníčko, protože jsme měli naplánovaný celodenní výlet.

3. den – pondělí – shopping

Hurá, počasí se umoudřilo a vypadalo to na hezký slunečný den. Hned po snídani jsme naložili tentokrát mechanický vozík a vyrazili společně za nákupy do free shopu v Hatích.

Naše první kroky vedly do freeportu s jasnou vizí, koupit si něco hezkého a kvalitního na sebe. Samozřejmě za dobrou cenu. Nakonec jsme nakoupili v našem oblíbeném obchodě s lákavými cedulkami sale, 50% sleva. Chlapi si koupili značkové šiltovky. Já si vybrala mikinu v odstínu mé oblíbené barvy zelené s nápisem nike air a Eliška podzimní bundu ve stejné barvě. Tygr se na můj výběr moc netvářil, ale nakonec odcházel k pokladně i s mojí mikinou. Úsměvné na tomto nákupu bylo, že sleva se vztahovala jen na šiltovky. Já ale odjížděla z obchodu spokojená, jen tygr trochu zamračený.

Potom jsme zamířili přes celý areál až do stanu s ťamanským zbožím. Projížděli jsme uličkami se vším možným a tygr pořád brblal: „Ta mikina se mi fakt nelíbí“. A já na to: „Tak mi kup ještě jednu, která se líbí tobě“. Jak jsem řekla, tak se stalo. Odcházeli jsme s plnýma taškama dalších svršků a nakonec jsme byli všichni spokojení.

Domů jsme dorazili pozdě odpoledne, a protože jsme přes všechno nakupování ani neobědvali, koupil tygr jídlo v KFC a my si pod pergolou udělali fastfood hostinu. K ní nám teta udělala tzv. turbo mojito (více rumu). Po venkovní hygieně jsme ještě poseděli u sklenky vína. Unaveni po tomto nákupním dni jsme zamířili do peřin.

4. den – úterý – splněný sen

Další ráno šli chlapi v šest hodin ráno rybařit. Já jsem byla tak do devíti sama doma, protože teta Eli pracovala na Husím plácku. Než jsem si ale vyčistila zuby a udělala nejnutnější ranní rituál, byla doma. Snídaně se servírovala venku jako vždy. Jakmile bylo všechno nachystané, přišli rybáři s krásným úlovkem. Tygrovi oči jen zářily a já jsem byla ráda, že si dovolenou užívá. Po snídani si chlapi nachystali kola a nás čekalo holčičí dopoledne. Zazvonil telefon. Tři rodiny, ubytované ve Věstonické chalupě i s dětmi, měly zájem ve středu o degustaci vína. Ve sklepě, který Toník stále zvelebuje, dělá degustace pro známé a případné zájemce rád. A protože toho ví o vínu fakt hodně a vínu skvěle rozumí, jeho degustace jsou opravdu zážitkem. Chlapi vyjeli za krásami Pálavských vrchů.

Náš program na úterní dopoledne byl jasný. Vymyslet pohoštění pro 8 dětí, aby si degustaci s dospělými taky užili. Volba padla na lívance. Nažhavila jsem notebook a hledala vhodný recept. Eliška zadělávala těsto podle mnou hlášených množství surovin. Protože jsem klikla na špatné množství porcí, byla plná mísa hmoty ze dvanácti vajec. Eliška smažila a smažila, přidávala mléko, protože těsto bylo moc husté. Nakonec z toho bylo asi 200 lívanečků tuhé konzistence. Byly to takové malé puky, na hraní hokeje perfektní :-). Lívanečky se smažily, ale co oběd?

Chlapi se měli každou chvíli vrátit z cyklovýletu a tak jsem se chopila struhadla, postavila se k lince a začala jsem strouhat cukyny a sýr. Těsto na plánované cuketové placky jsme nakonec hodily na plech a byla z toho cuketová buchta na slano. Chlapi si pochutnali, leč za dezert-lívanečky jsme pochvalu nedostaly.

Odpoledne nás čekal výšlap k soše Andělce a mi se tak splnil sen. Cesta byla do kopce a hodně kamenitá. Ale můj elektrický vozík tyto překážky hravě zvládl. A já byla po zdolání vrcholu neskonale šťastná. Večer jsem usínala unavená, ale plná krásných zážitků.

5. den – středa – 17 km na vozíku

Ve středu jsme si naplánovali výlet na kolech. . Trasa byla daná – cyklostezkou k bistru pod hrází u Pasohlávek a zpět. Na cyklostezku přes centrum Dolních Věstonic jsem dojela celkem snadno. Doprovázeli mě tři cyklisti, kteří dbali, abych bezpečně přejela přechod přes hlavní silnici. Navíc řidiči byli k mému vozíku ohleduplní.

Jeli jsme po cyklostezce podél vodní nádrže a asi po 5 km jsme dorazili k plánovanému cíli. Bistro Rybníkářství Pohořelice mělo vskutku bohatou nabídku rybích specialit. Měli jsme na výběr z různých druhů sladkovodních ryb. Na jídelníčku byl kapr, candát, amur, tolstolobik, siven, pstruh, ale i jiná jídla. Dali jsme si smaženého amura a já si pochutnala na sivenovi. Byl to opravdu gastronomický zážitek. Po výborném obědě Toník navrhl: „Pojedeme ještě kousek dál po cyklostezce, je tady taková malá pláž s krásným výhledem na vodní plochu“. Po absolvování toalety TOI TOI, kde mi se vším pomohla Eliška, jsme pokračovali v cestě.

Na nedaleké kamínkové pláži jsme se kochali pohledem na vodní nádrž a dumali jsme nad cestou domů. Měli jsme dvě možnosti. Za 1. jet domů po stejné cestě jakou jsme přijeli, nebo za 2. pokračovat po cyklostezce a vrátit se domů přes Strachotín. Rozhodnutí bylo na mně. A protože baterie mého vozíku byla plně nabitá, verdikt zněl jasně – jedeme dál. Po asfaltové stezce podél silnice byla krásná projížďka. Fičela jsem na nejvyšší možnou rychlost. Ale ne celá cesta byla takto pohodová. Část cyklostezky vedla lesem a já se musela vyhýbat velkým kalužím a nespočetně pařezům. Po zdolání těchto překážek jsme dorazili k hlavní hrázi, která vedla domů. Moc jsem si tuto 17-ti kilometrovou cestu užila a opět jsem byla šťastná. Být na vozíku neznamená jen sedět doma a litovat se nad svým osudem, ale užívat si každičký den svého života.

Jakmile jsme dorazili domů, doplnili jsme tekuniny a prohlíželi jsme si zhotovené videa a fotky z výletu. Mě čekala ještě venkovní hygiena, která se tentokrát neobešla bez komplikací. Během sprchování se dřevěné štokrle, na kterém jsem seděla, začalo bortit. Tak tak jsem to ustála, ale můj zachránce dorazil včas a všechno naštěstí dobře dopadlo. Eliška mi zajistila kovou stoličku, takže další sprchování už bylo bezpečné. A protože se už dost ochladilo, voda vlažná, potřebovala jsem asistenci při mytí hlavy. Eliška byla skvělá. Na takovou masáž uší nikdy nezapomenu. 😀

cyklistky

Zazvonil telefon. Volala mamka: „Jani, my dorazíme už dneska, protože zítra má celý den pršet.“ Moje mamka je hodně akční žena. Ač už má 77 let, taky si chtěla splnit svůj sen a dojet do Věstonic na kole. Dlouho jsme jí tuto cestu rozmlouvali, ale ona měla jasno. Uklidnilo nás, že bude mít 2 zastávky s noclehem u rodiny, a navíc s ní nakonec jela vnučka Kristýnka. Měli přijet až ve čtvrtek, ale předpověď počasí překazila jejich nocleh v Rousínově u mého bratra Jarka. Do Věstonic dorazili až za tmy v půl desáté večer. Dlouho do noci jsme poslouchali historky z cesty, které byly místy hooodně vtipné. Musím přemluvit Kristýnku, aby o té cestě napsala samostatný článek.

6. den – čtvrtek – překvapení

Ve čtvrtek se naplnila předpověď meteorologů a opravdu pršelo a byla zima. Byla jsem ráda za mikinu a tepláky co jsem si koupila, protože jsem z domu měla jen letní věci. I přes nepříznivé počasí jsme seděli venku pod pergolou, když tu vrzly vrátka a mezi nás vběhl pes. Byla to Abby. Hned vzápětí jsme uslyšeli štěbetání malé Viktorky. Přijel Vašík s rodinou. To bylo překvapení, ale jen pro mě a tygra, ostatní to samozřejmě věděli. Naštěstí dovezl slivovici, protože zrovna došly zásoby, a my si dali po kalíšku na uvítanou. Den uběhl jako voda a nepříznivé počasí rozzářila malá Viki. Před spaním říkám Láďovi: „Ještě by mohla přijet žabka“. To jsem ještě nevěděla, že i toto přání se mi splní.

7. den – pátek – ZOO a další překvapení

V pátek ráno se před snídaní vrátili chlapi z úspěšného rybolovu. Štěstěna jim přála a ulovili hned dva kapry, které jsme si pak zmražené vezli domů, abychom pak při rybím obědě vzpomínali na hezky strávené chvíle na jihu. Dalším pátečním programem byla návštěva malé ZOO u Znojma. Kristýnka jela využít elektrokolo, které měla na cestu půjčené a jela se kochat okolím Pálavských vrchů. Zoologická zahrada byla malá, takže kamínkový terén, ne zrovna pro vozíčkáře uzpůsobený, tygr s přehledem zvládl. V ZOO jsem viděla některá zvířata prvně v životě. Největší úspěch ale měly surikaty. Prohlídku druhého okruhu jsme vzali hopem, protože začalo zase pršet. Počasí bylo jako na houpačce. Než jsme dojeli domů, svítilo už sluníčko. Mladí šli na procházku a my pak i s nimi strávili zbytek odpoledne u sklenky vína, když…

vrzly vrátka a vzápětí se objevila Martinka s kufrem na kolečkách v zádech. Další překvapení a já byla zase šťastná. Bylo až neskutečné, kolik štěstí mě potkalo na mojí dovolené na vozíku. U vína jsme seděli až do tmy. My postarší jsme šli spát, jen Martinka s Kristýnkou musely dohnat vinný deficit 😀

8. den – sobota – loučení a trochu hořký konec

Sobotní ráno bylo hektické, začalo balením na cestu domů. Navíc jsme našli Kristýnku s Martinkou spát venku, kde strávilly celou noc. Ty dvě pekelnice musely nutně v noci jít na hody do Pavlova. Pěšky! Pomalu jsme se chystali k odjezdu. Měli jsme namířeno ještě na krátkou návštěvu k tetě do Kyjovic u Znojma a odtud tradá domů. Kristýnka s mamkou jely na kolech k nejbližší vlakové zastávce a domů se vezly po kolejích.

Z Věstonic jsme nakonec vyjeli sami dva, protože Žaba nemohla najít mobil. Jak se později ukázalo, ztratila ho při té noční vycházce. Všichni byli smutní a někteří i vzteklí. Nebudu to tu rozmazávat. Jen zmíním, že Vašík, kvůli hledání mobilu do Kyjovic nedorazil, kvůli časovému skluzu.

Teta už nás vyhlížela z okna a taky byla smutná, že jedeme jen sami dva, ale byla ráda, že vidí aspoň nás. Ačkoli jsme jí telefonicky říkali ať nic nechystá, měla navařeno jak pro regiment. Po výborném obědě jsme jen odfukovali a při kávě si popovídali co je nového.

dobrá zpráva

Zazvonil telefon: „Jani, mobil se našel, má ho jeden pán v Pasohlávkách v aqualandu“. Docela se mi ulevilo, i když zlost jsem měla pořád. Čekala nás tedy ještě cesta zpátky pro žabčin mobil. Teta se s námi rozloučila se slzami v očích a slovy: „Zase brzy přijeďte a i s mladými“.

V aqualandu jsme vyzvedli mobil, předali nálezné a konečně zamířili na cestu domů. Tam už čekala žabka. A protože dostala slovně naloženo už ve Věstonicích, mlčky jsem jí dala telefon a držela v sobě smutek a slzy z její nezodpovědnosti. Když se omluvila, věděla jsem, že je jí to fakt líto. Snad se ponaučí a její chování bude úměrné jejímu věku.

co říci závěrem….

Moje dovolená na vozíku byla báječná, plná zážitků, překvapení a pocitu štěstí. A za to vděčím úžasné rodině, kterou kolem sebe mám.