Dovolená

Moje milovaná teta Eliška se chystala odjet na týdenní dovolenou na vysočinu a mi přišla zpráva: ahoj Jani, nechcete přijet a udělat si u nás týden dovolené? Budete mít k dispozici celý barák sami pro sebe. Začalo mi to šrotovat v hlavě, jak to udělat, protože tygr měl celozávodní dovolenou až týden po navrhovaném termínu.

Zmínila jsem se o tom návrhu mamce, ale ta ho hned smetla ze stolu s tím, že je už dva měsíce objednaná k zubaři. Jela by se mnou moc ráda, ale toho zubaře nemůže znovu přeložit, vypadla jí totiž plomba. Byla jsem smutná, ale smířená s tím, že tam pojedeme o týden později, jak jsme původně plánovali. Mezitím přišla moje Martinka: „Když nejedete na tu dovču, domluvila jsem s tetou, že si tam uděláme rozlučku se svobodou od Terezky“(Terezka byla nastávající, teď už manželka mého synovce). Nevím jak se to stalo, ale najednou se mi tam chtělo ještě víc. Řekla jsem si, že musím mamku přemluvit, ale kupodivu to nebyl žádný problém – asi se jí to rozleželo v hlavě a vidina týdenního odpočinku na jižní Moravě byla silnější než zubař.

Tak tedy v pátek tygr nakopl naše ferrari, naložil bágly a vyrazili jsme. Majitelé, tedy Eli s Antoniem, odjížděli až v sobotu, ale potřebovali nám dát potřebné instrukce a hlavně klíče od domu a vinného sklepa, kde pak řádily holky při rozlučce (o ní až v dalším článku). V sobotu ráno všichni odjeli. Eli s Toňou na vysočinu a tygr jel ke strejdovi do Kyjovic u Znojma – slíbil mu, že jim něco pomůže, protože už nemají tolik sil, jako za mlada.

Venku pršelo a my měly tak čas naplánovat náš program. Nejvíc přemýšlení nám zabralo to, jak mě dopravit mezi lidi. „Přece pořád nebudeme trčet doma“ prohlásila mamka. Do civilizace se dalo dostat dvěma způsoby. Buď přes zahradu. která byla mírně do kopce, nebo uličkou, která vedla mezi sousedním domem, k té ale bylo asi šest docela příkrých schodů. To bylo dilema. Nakonec jsem zahradu zavrhla, půda byla po dešti nasáklá vodou a můj invalidní vozík by se do ní bořil a navíc by jeho kola byla od bláta a jelikož jsem se na něm pohybovala i uvnitř, i přes jejich očištění by zanechávaly hnědou stopu.

Po obědě mamka zavelela: „Jde se do ulic“, a my se tak vydaly do náročné akce, náročnější asi pro mamku, protože tu to stálo více sil (snášení vozíku ze schodů, pomoc mně). Výhrou bylo, že z jedné strany bylo zábradlí. Nakonec jsme to zvládly a dostaly se na hlavní ulici. Zamířily jsme směrem k Věstonické Venuši a potom dál k „vodě“, kde jsme se v hospodě U vody občerstvili a vydali se na cestu zpět.

Zpátky jsme jeli, tedy já se vezla a mamka mě tlačila, kolem vody až k hrázi a pak už po silnici přes Věstonice až k našemu útočišti. Náš první výlet se vydařil a my se těšily až příště vyrazíme opačným směrem do „centra“. Zazvonil mi telefon. Volal brácha a oznámil, že za půl hodinky bude ve Věstonicích. Byla jsem ráda, že je uvidím. Mamka je dovedla k Andělce – Pálavskému andělu lásky (místní známé soše). Já jsem s nimi bohužel nebyla, protože cesta tam je dost s členitým a těžko schůdným terénem.

Bylo hezké počasí a naše dovolená pokračovala v duchu opalování, četby, odpočinku, koupání v bazénu a toto lenošení nám zpestřily návštěvy. Jedno ráno přijela Lenka, dcera tety. Musely jsme si nastavit budík, aby nás nepřekvapila v negližé, ale nakonec to vůbec nebylo potřeba, protože přijela až po deváté a to my už byly jako rybičky. Celé dopoledne jsme prokecaly a po obědě jsme se chystaly do bazénu. Měla jsem trochu obavy jak to zvládnu, ale spoléhala jsem na pomocnice. Ale než se Lenka převlékla do plavek, byla jsem s pomocí mamky ve vodě. Šlo to líp, než jsem čekala. U bazénu byla sprcha, takže co se týče hygieny a mytí vlasů jsem byla v pohodě. Jen jsem doufala, ze bude hezky a budu se moct sprchovat venku, protože uvnitř baráku je jen vana a do ní se mi fakt lézt nechtělo.

Další den jsme vyrazily na náš druhý výlet. Dostaly jsme tip od starostky obce a šly se tak podívat na nové multifunkční hřiště na konci vesnice. Cesta k hřišti byla v pohodě, všude byly nové chodníky i s nájezdy pro vozíčkáře. Multifunkční hřiště bylo úžasné a hlavně inspirativní pro moji mamku, která je starostkou naší obce. Na hřišti bylo spousty prolézaček pro děti, ale i venkovní posilovací stroje pro dospělé. Každý si tam našel svoje. Na hřišti byl též stánek s občerstvením a posezení, kterého jsme využily. V blízkosti hřiště je též restaurace Hájovna, kde si můžete dát chutný oběd, popřípadě se tam i ubytovat.

Následující den bylo opět krásně a tak jsme mohly být zase celý den na sluníčku. Odpoledne nás tentokrát přišla navštívit Toníkova dcera Eliška i se svojí malou dcerkou Verunkou. Bylo to moc hezké setkání. Blížil se večer a mamka říká: „Tak nám končí dovolená, zítra přijede Martinka s Kristýnkou a máme po klidu“. Ale společně jsme usoudily, že klidu už bylo dost a začaly jsme se těšit až holky (organizátorky rozlučky) přijedou. Další tři dny byla rozlučka se svobodou, ale ta si zaslouží zvláštní článek 🙂

V sobotu ráno se vraceli majitelé domu a konečně taky dorazil můj milovaný tygr. „Tak co, odpočinul sis ode mě?“ byla moje slova na uvítanou.

Měli jsme trochu obavy jak bude Eli s Toníkem reagovat, protože větší půlka osazenstva rozlučky tam zůstala, byly zrovna totiž Babské hody a večer hodová zábava. Ale obavy byly zbytečné. Byli rádi, že nás vidí a taky se těšili na trochu toho vzrůša. Týden odpočinku prý byl dostačující. Večer naše početná skupina čítající 11+1 (+1 = malá Viktorka) osob vyrazila na zábavu. U vstupného jsme si každý koupili skleničku na víno, která nám zůstala na památku na tuto událost. Uprostřed tanečního parketu byla postavená májka a kolem ní děvčata v krojích májku zaplétaly za doprovodu cimbálové muziky.

Potom se jen pilo výborné víno, jedly grilované klobásy a samozřejmě kdo mohl, tancoval. |Na parketu byla středem pozornosti budoucí nevěsta Terezka a kolem ní křepčily dvě tygřice-Martinka s Kristýnkou, vlastně tři, ještě Míša se vrátila hned, jak uspala Viktorku. Nebýt komárů, byla by tato akce bez chyby.

V neděli všichni odjeli a my pokračovali v dovolené. Eli udělala plnou karafu turbo mojita (spousty rumu), naložili jsme se do bazénu a popíjeli. Chlapy to brzy přestalo bavit a tak vyrazili na projížďku na kole, obdivovat okolní krajinu a ochutnávat místní lahůdky. Večer se pak zavřeli do sklepa a my měly celé odpoledne dámskou jízdu, což nám vůbec nevadilo, protože jsme měly pořád o čem vykládat.

Jaká by to byla dovolená bez nákupů. Vždy, když jsme delší dobu na jižní Moravě, jezdíme nakupovat do outletu v Hatích. Vyrazili jsme tam i tentokrát. Strávili jsme tam celý den. Je to tam obrovské – spousty obchodů, občerstvení, restaurace uvnitř letadla, muzeum, atrakce pro děti, kam musíme příště vzít i naši vnučku.

Po návratu „domů“ jsme museli ukázat naše úlovky z obchodů a ejhle, tygr zjistil, že tam jedno zakoupené tričko nechal ležet někde za pokladnama. Jen tak ze srandy jsem napsala na email, který byl na reklamní igelitce a k mému překvapení se tričko nejen našlo, ale i jej zaslali na moji adresu. Fakt milé zjištění. Poněvadž je Toník vášnivý myslivec, pozval Láďu na čekanou na divočáky. My měly s holkama opět večer bez chlapů, ale já byla ráda, že si Láďa dovolenou užívá a jak on říká, aktivně odpočívá. Sice v noci žádné prase neulovili, ale i tak byl tygr šťastný z nových zážitků, za což jsem ráda.

V úterý jsme šli na malou procházku po okolí a začalo být smutno. Dovolená se už opravdu chýlila ke konci. Na rozloučenou nám teta Eli připravila slavnostní večeři, kterou jsme zapili skvělým vínem. S Eliškou jsme se rozloučili už večer, protože každé ráno chodí na brigády, Bylo to takové rychlé loučení před spaním, takže na slzy nebyl prostor.

Ráno jsme se sbalili a rozloučili už jen s Toníkem, sedli do auta a vyjeli ještě na jednu krátkou zastávku před cestou domů. Nemohli jsme zapomenout navštívit naše příbuzné v Kyjovicích u Znojma. Protože jsme tam nechtěli přijet v čase oběda, stavili jsme se v motorestu asi pět kilometrů vzdáleného od cíle. Shodou okolností tam seděl strejda z Kyjovic, takže k tetě jsme dojeli společně. Na stole už byly přichystané dobroty a my byli tajně rádi, že jsme se na oběd nikde nestavili. Po kávě a desertu jsme se začali chystat na cestu domů. A jako pokaždé, když tam přijedeme, ani teď jsme neodjížděli s prázdnou. Teta se strejdou by se rozdali a snášeli nám do kufru část své úrody. Se slovy:“Děkujeme moc, nevíme jak vám to vrátíme“ jsme vyrazili směrem k domovu. A tak skončila naše dovolená, a že bude na co vzpomínat.

Cestování na vozíku není vždy jednoduché, zvlášť u nás, ale když víte kam a na koho se obrátit, je to snazší. Hodně o cestování s hendikepem jsem se dozvěděla v článku CK SEN .