Svatomartinská husa

Každý rok 11. 11., na sv. Martina připravuju slavnostní oběd…husu, zelí a knedlík, pozvu mamku, Vaška, jeho přítelkyni Míšu a vnučku Viktorku. Tak je nás u stolu 6, včetně mě, Ládi a dcery Martinky. Jídlo všichni chválí, ale já si ho moc nevychutnám. Co si budeme povídat, při celodopoledním stání u plotny jsem „najezená“ všech kuchyňských výparů, které tento slavnostní oběd poskytl. Těším se jen na sklenku Svatomartinského vína, které je taak lahodné. O moučník se postará mamka, takže příprava tohoto chodu mi odpadá, za což jsem vděčná.

Letos tomu bylo ale jinak….

Chystala se oslava třicátých narozenin naší Martinky (ano, je jí už 30, ale pořád je to Martinka, nebo žabík), kde se sešla skoro celá rodina. O catering se postaral Lukáš, povoláním kuchař, takže záruka dobrého jídla byla stoprocentní. K ruce mu byla moje milovaná teta Eliška. Jejž přítel a myslivec v jedné osobě, Toník dodal srnčí maso, takže menu bylo jasné. Srnčí….guláš, paštika, medailonky s houbovým ragú, a protože byl podzim, nesměly chybět dýňové hranolky. Oslava byla bujará, slavilo se až do rána. Protože toho bylo navařeno opravdu hodně, sešli jsme se všichni na oběd i příští den. A právě tehdy zazněl ten výborný nápad, zajet na svatomartinskou husu do restaurace, kde vařil Lukáš.

Slovo dalo slovo a v neděli náš konvoj pěti aut vyrazil směr Kroměříž. Místa i jídlo (samozřejmě husy) jsme měli objednané. Já jsem byla nadšená i z toho, že celá Radegastovna byla bezbariérová a já tak nemusela zdolávat žádné schody. Když jsme se všichni usadili v salonku (bylo nás 20), který byl celý pro nás, začali na stůl snášet ty úžasné dobroty. |Polévka-husí kaldoun, hlavní chod-pečená husa, dva druhy zelí, dva druhy knedlíků a samozřejmě mladé víno.

Všem se dělaly boule za ušima, taak to bylo výborné. Ti co se nepřejedli si dali ještě kávičku a moučník. Dala jsem si jablečný zákusek, jako většina z nás. Jen švagr si dal jako moučník husí sádlo s chlebem, čímž pobavil.

Když nám trochu sleho, zaplatili jsme a vydali se domů, každý po vlastní ose. Ještě než jsme se rozešli, zazněla věta: „tak toto musí být tradice“, takže příští rok v Holešově. A proč v Holešově? No protože kuchař Lukáš změnil své pole působnosti a vaří teď tam. Dívala jsem se na www stránky té restaurace a musím říct, že vypadá moc dobře. Už teď se těším na rodinný oběd.